24. prosince při ranní mši svaté

Papež František vyhlásil jubilejní rok a chtěl, abychom byli poutníky naděje. Pročítal jsem si bulu „Spes non confundit“, „Naděje neklame“ (Řím 5,5). Nezklame jen, když ji nepostavíme na svůdné důvěře v lepší časy, ale na jistotě Boží lásky ke každému člověku.

Pro poutníka je důležitý nejen cíl, ale i samotná cesta. Přináší zážitky, krásu i nepřízeň a nepohodu. Právě v těžkých chvílích, ve strachu z budoucnosti, v obavách o zdraví a život náš i našich blízkých hledáme pravý zdroj naděje. Kde vzít naději, když nás, nebo nám blízké lidi ohrožuje nemoc, smrt?V první polovině letošního roku jsem to sám prožil mnohokrát…

Naděje roste z víry v Boží lásku: ať se děje cokoliv těžkého, i když to bolí a nerozumím tomu, Boží láska od nás neustoupí. To nelze pochopit a přijmout bez víry v Ježíšův kříž a zmrtvýchvstání.

Ptejme se Panny Marie pod křížem, kde brala sílu k životu a naději, když se jí na křížové cestě vše v životě hroutilo. Snad může být naší učitelkou, když ji nechal dobrý Bůh projít touto temnou zkušeností.

Celý život se učíme žít jako poutníci naděje. Víme, kde je její zdroj a můžeme předávat věrohodnou zprávu o naději ostatním spolupoutníkům životem. Je důležité být člověkem naděje ve světě, který se zdá být tak zmatený a pokažený.

Dnešní evangelium přináší Zachariášův chvalozpěv. S Alžbětou lidskou naději na potomka již dávno ztratili, a když Bůh chce jejich touhu naplnit, zpočátku nevěří, ale pak zpívá děkovný radostný chvalozpěv!

Přeji všem čtenářům i sobě, abychom se stále učili být poutníky naděje, zvláště v lidsky beznadějných situacích. Světlo naděje nevíce vynikne v temnotě beznaděje!

Události Ježíšova narození jasně ukazují, že se v temnotě noci rodí velké věci!