4. neděle adventní, cyklus A

Moje pouť do Říma byla nechtěně chtěná. Jak jsem se tam vlastně v jubilejním roce dostal? Měl jsem možnost několik let v Římě studovat a bydlet v Nepomucenu. Protože v roce 2000 přišly do Nepomucena sestry boromejky, dostal jsem i já od nich pozvání na setkání s těmi, kteří od doby jejich návratu do Říma tam s nimi nějaký čas strávili. Setkání naplánovaly na polovinu května, abychom se mohli účastnit svátku patrona koleje sv. Jana Nepomuckého.

Začátkem února jsem si tedy koupil letenku a k připravovanému setkání jsem ještě několik dní přidal před ním i po něm. Nebýt pozvání sester, do Říma bych se letos nevydal, protože davy poutníků nejsou tím, co bych vyhledával. Do Říma jsem odlétal v pátek 9. května, tedy den po zvolení nového papeže. Zažil jsem s ním jeho první nedělní polední modlitbu, kterou velmi krásně zazpíval. O týden později jsem mohl být na mši, které předsedal římský biskup Lev XIV a zahajoval jí svou petrovskou službu.

Den po příjezdu do Říma jsem se přidal k pouti po sedmi římských kostelích, kterou měli naplánovanou seminaristé a kněží z Nepomucena. To bylo také velmi milé překvapení.

Při návštěvě Říma se rád zajdu podívat na Aventin, kde jsem u sv. Anselma studoval liturgiku. Na jedné nástěnce byl plakát s pozváním na středeční cyklus přednášek, který probíhal na Lateránské univerzitě. A zrovna tu nejbližší středu měl přednášku Amedeo Cencini, kněz a teolog, kterého jsem si už dávno přál vidět. Po přednášce někdo položil otázku o poslušnosti. A jeho odpověď mě hodně zaujala. Začal totiž hovořit o tom, že poslušnost je široký pojem a že můžeme hovořit např. o poslušnosti vlastnímu tělu. Tato věta byla pro mě nečekaná. Nikdy mě nenapadlo vnímat své tělo jako Božího posla, kterého je třeba poslouchat. Není i tento pohled součástí na tajemství Božího vtělení?