20. prosince

Do Říma jsem odjížděl s očekáváním památek a dobré kávy, ale vrátil jsem se s dojmem, že jsem se dotkl něčeho většího. Nejsem člověk, který by chodil do kostela každou neděli, přesto mě atmosféra města, kterému se právem říká kolébka a centrum křesťanství, naprosto pohltila a přišel jsem si o krok blíže božímu království.

První zastávkou bylo Koloseum. Uchvátilo mě svou velikostí, ale zároveň mrazilo pomyšlení, že právě zde kdysi lidé umírali pouze pro potěšení a zábavu jiných. Představoval jsem si dav diváků a uprostřed něj křehkou statečnost lidi, pro které často byla modlitba rozloučením se světem lidí a příprava na království boží.V kontrastu s rušnými ulicemi současného Říma to působilo až nadčasově.

Když jsem vstoupil do baziliky svatého Petra, zůstal jsem stát v úžasu. Obrovský prostor, světlo dopadající skrze okna, i přes rušné zástupy lidí místo působilo majestátně, až jsem nevnímal, že kolem mě je plno jiných poutníků – to všechno ve mně probouzelo zvláštní klid. Nejvíc mě zasáhlo vědomí, že přímo pod oltářem spočívají ostatky apoštola Petra, muže, který kdysi prostě následoval Ježíše.

V noci jsem se často procházel na náměstí ve Vatikánu a nasával atmosféru místa, jeho spojení s nejvyššími představiteli církve a námi, obyčejnými poutníky. Spojení s Ježíšem vám připadá silnější a jakoukoliv zlou myšlenku váš mozek rychle vytěsní. Neboť se nacházíte v kolébce křesťanství a víte, že Pán tu pro vás bude vždy.

Řím mě naučil, že předpokladem setkání s vírou není pravidelná návštěva kostela. Někdy stačí otevřít oči a nechat se oslovit krásou, historií a odvahou těch, kteří tu byli před námi. Když jsem večer stál na náměstí svatého Petra mezi poutníky z celého světa, měl jsem pocit, že alespoň na chvíli patřím do velké rodiny, která hledá naději a smysl.