19. prosince

Byla sobota odpoledne. Davy poutníků proudily po Via della Conciliazione do srdce Říma – na náměstí svatého Petra. Tisíce lidí toužily projít svatou branou právě zde, v samotném srdci naší církve. My společně s Cecilskou hudební jednotou z Ústí nad Orlicí jsme však nemohli čekat. Rozhodli jsme se vstoupit do Vatikánu tak trochu „zadním vchodem“. Předběhli jsme zástupy poutníků, policejní kordony i dobrovolníky, kteří zajišťovali hladký průchod skrze koridor vedoucí na náměstí.

Po důkladné kontrole od italské policie jsme se konečně ocitli za hranicí Vatikánu. Byl to pro mě silný okamžik – vnitřně jsem si řekl: „Tak, a teď jsem tady.“ Před námi se rozevřelo panorama, které žádná fotografie nikdy nenahradí: Svatopetrské náměstí a v jeho čele monumentální bazilika svatého Petra. Zařadili jsme se do další fronty, tentokrát k průchodu svatou branou. Těsně před ní jsme se společně pomodlili „Věřím v Boha“ a pak měl každý prostor i pro svou osobní modlitbu. Každý mohl tento okamžik prožít po svém. Byl to silný zážitek – a přitom jen první z mnoha, které nás toho dne čekaly.

Po vstupu do baziliky jsem zůstal ohromený. Člověk si dělá určité představy, ale skutečnost je nepopsatelná. Zrovna tam probíhala mše svatá poutníků z jiné země, a já tak měl chvíli na to, abych nasál atmosféru tohoto posvátného místa.

Hlavní úkol nás ale teprve čekal – doprovodit zpěvem a hrou na varhany mši svatou u příležitosti Národní pouti do Říma během Jubilejního 25. Svatého roku. Nervozita byla značná: tak posvátné místo, přímý přenos, účast většiny českých a moravských biskupů a přes dva tisíce poutníků z vlasti.

Na zkoušení bohužel nezbylo mnoho času. Po asi patnácti minutách jsme byli přerušeni s tím, že je třeba zachovat ticho. Nebylo to ideální a nervozita se ještě zvýšila – jak u mě, tak u členů Cecilské hudební jednoty.

Pět minut do začátku. Stál jsem těsně vedle baldachýnu uprostřed baziliky, procházel se a modlil.

V tom jsem si všiml poklopu v podlaze – jakéhosi „zlatého kanálu“, průzoru do podzemí Svatopetrské baziliky. A tehdy mi to došlo. Pocítil jsem něco, co jsem v životě zažil jen párkrát: vlna horka, uvolnění a prozření. Uvědomil jsem si, že právě zde stojím na biblické skále, na níž Petr vybudoval svou církev. To je ono.

Usadil jsem se za varhany a mše svatá začala. Ne vše dopadlo úplně podle představ – u svatého Petra člověk přece jen nedoprovází liturgii každý den. Postupně jsme ale já i sbor nabyli jistotu, že všechno dobře dopadne – a také se tak stalo.

Na závěr mše zazněl Svatováclavský chorál a česká státní hymna – další silný vrchol dne.

Po mši následovalo společné focení a odchod. Když jsem se ještě jednou ohlédl, spatřil jsem baziliku v záři zlatavého jarního slunce. A znovu se dostavil ten vnitřní pocit – hluboký duchovní zážitek, úleva, a jistota, že Skála stále žije v našich srdcích, duších i v celé církvi.