18. prosince

V dnešním úryvku evangelia se nedočteme, co všechno Josef dělal, ale jistě to byl muž pracovitý, aby zabezpečil svou budoucí rodinu. Závažná a dramatická situace, které byl vystaven, končí vysvětlením a ujištěním ve snu: „Neboj se…“

Pro každého z nás Bůh připravil originální cestu života, ze které vidíme dopředu jenom kousek. Máme zkušenost, že se někdy stáčí směrem, o kterém nevíme, jestli vůbec vede ke správnému cíli. Bůh je ale věrný a podobně jako Josefa i nás ve chvílích ticha ujišťuje o své blízkosti.

Když se ohlédnu zpátky za prožitým Jubilejním rokem, vidím, že jsem i já mohla Boží hlas zaslechnout. A žasnu, kolik příležitostí jsem k tomu dostala! Boží režie vedla celou naši farnost plánovanými, ale i nečekanými událostmi. Mimořádné místo v mém srdci má aktivní účast se scholou na Národní pouti, a to při křížové cestě a v Bazilice sv. Petra. Byli jsme opravdu „uvnitř“ událostí a blízko milostem, které pro nás Bůh připravil. A když jsme při květnové – tentokrát farní – pouti mohli být na Svatopetrském náměstí právě v době zvolení papeže Lva XIV., zažívali jsme na opravdu vanutí Ducha Svatého.

Jubilejní rok nám ale přinesl i překvapivou zprávu o změně pana faráře, následné loučení s ním a vítání kněze nového. To všechno s sebou neslo mnoho výzev i úkolů. Ale zakusila jsem (jako Josef), že právě v tichu přichází Boží ujištění: „Neboj se, vím, kudy tvoje cesta povede…“ Dnes už můžu říct, že jsem i tyto chvíle zvládla díky tomu, že jsem dokázala – což pro mě bývá dost těžké – opustit svoje představy a svěřit vše Boží prozřetelnosti v modlitbě, při adoraci nebo ve mši svaté. Díky prožití tohoto mimořádného roku tak ve mně nově rezonuje myšlenka, že tento navenek „ztracený čas“ pro Boha je ve skutečnosti tím nejlepším ukazatelem i zdrojem síly pro další cestu.