Úterý po 3. neděli adventní

Jako jedna z mála maminek jsem měla štěstí účastnit se Jubilea teenagerů v Římě, kdy nás pod vedením otce Jana Barborky z DCŽM Vesmír putovalo 6 dospělých a 22 teenagerů. Naše pouť do Říma nebyla jen výlet, ale příležitost říct Bohu „ano“ tímto skutkem.

Naše putování bylo pro mě hlubokým zážitkem. Nejen kvůli místům, která jsme navštívili nebo silnému duchovnímu programu, ale především kvůli mladým lidem, kteří byli součástí této cesty. Na tuto pouť jen tak nezapomenu nejen pro mé duchovní prožitky a pocity štěstí, ale také pro náročné chvíle, kdy jsme například ušli desítky kilometrů denně, hladoví jsme hledali restauraci, kde nám vezmou přidělené kupony na jídlo, setkali jsme se tváří v tvář se zloději v metru nebo jsme uvízli v davu, který nás táhl metrem jako řeka a nechtěl pustit, anebo jsme stáli několik hodin na přímém slunci v zácpě na ulici.

A právě v těchto náročných chvílích mladí ukázali, jak silní a vytrvalí umí být. Místo stížností volili úsměv, místo hádek spolupráci a vtip. Dokázali se vzájemně podržet, když se někdo necítil dobře a rozesmát se i ve chvílích, když jsme se již cítili unaveně, a žaludek zpíval árie. Jejich chování a přístup k situacím, ve kterých jsme se nacházeli, bylo pro mě obrovským svědectvím toho, že být mladý v dnešní době neznamená jen se bavit a „koukat“ do mobilu, ale taky být statečný, vnímavý k druhým a trpělivý. Bylo mi radostí pozorovat, jak teenageři drží při sobě, jak si navzájem pomáhají, podporují se a spolupracují. Nejen že zvládali náročné chvíle, ale také se dokázali ztišit, naslouchat knězi, modlit se.

Na prožité pouti jsem měla příležitost vidět, že víra mladých lidí neskončila. Možná nám rodičům na otázky víry naše děti neodpovídají slovy, jaká bychom si přáli slyšet. Možná nám jejich slova znějí jako „ne“, ale když se podíváme na jejich činy, často můžeme vidět jejich tiché, ale opravdové „ano“.