3. neděle adventní, cyklus A

Neděle je den pro Pána. Den, kdy je také dobré si připomínat to, co Bůh v našem životě vykonal. Letošní svatý rok mi zůstane asi napořád propojený se zkušeností pouti do Říma s mladými studenty našeho gymnázia. Ta pouť byla mimořádná v mnoha ohledech. Původně jsme se těšili na svatořečení Carla Acutise. Nakonec jsme místo toho byli účastni pohřbu papeže Františka. Celé město Řím, plné mladých lidí, prožívalo slavnostní atmosféru papežského pohřbu. Bylo poznat, že pohřeb papeže je událost, kterou prožívají i běžní Italové, věřící praktikující i nepraktikující. To, že se nám i díky brzkému rannímu vstávání a příhodné poloze ubytování podařilo dostat dopředu na Svatopetrské náměstí, je podstatný, ale ani zdaleka jediný krásný střípek naší pouti.

Pro mě osobně to byla velká škola důvěry v to, že se Bůh postará, byť dopředu byly u mnoha věcí otazníky. Při pohledu zpátky se ale Bůh ve všem podstatném postaral. Postaral se do takové míry, že leckteré momenty dopadly v dané situaci lépe, než kdybychom je měli dlouho dopředu naplánované. Pro naše studenty to byl bezpochyby silný zážitek. Doteď na něj mnozí rádi vzpomínají. Zažít Řím v takovéto pohnuté atmosféře, být v centru duchovního dění, které zasahuje celý svět, je (nejen) pro mladého člověka mimořádné. Největší radost jsem měl ale nejspíš z toho, že během vlastní pouti bylo poznat, že je tato pouť pod Boží ochranou. Můj dojem určitě posilovali také nápomocní místní a další italští dobrovolníci, ale měl jsem takřka jistotu, že Bůh se o „svoje věci“ postará. Možná na poslední chvíli, možná netradičně, ale že se všechno vyřeší a vše podstatné se stihne. Pokud tedy dnes v evangeliu Ježíš odkazuje Janovy učedníky na plody svého působení, pro mě by největším svědectvím této pouti byla velká zkušenost, že se Pán opravdu postaral.