Sobota po 2. neděli adventní

Letošní rok se nám dostalo veliké milosti, mohli jsme se s manželem zúčastnit pouti do Říma u příležitosti Jubilejního roku. Nejprve jsem tento „výlet“ vnímala spíše jako únik z reality všedních dní, od práce, rodinného hluku a každodenních starostí. Brzy se však pro mě tato cesta stala něčím mnohem hlubším – prozřením a skutečnou nadějí.

Jedním z nejsilnějších okamžiků pro mě byla zahajovací mše v Lateránské bazilice a první průchod Svatou branou. Najednou jakoby tlačící se davy, spěch, nervozita a šum zmizely a já se ocitla na samém prahu Boží milosti. Tento průchod naplnil mé srdce nebývalým klidem a následná atmosféra v chrámu byla pro mě jakousi předzvěstí skutečného Božího království – čirá radost ze společenství a dojetí z pocitu opravdové Pánovy přítomnosti, obraz toho, že mě skutečně drží za ruku a ujišťuje, že nikdy nejsem sama. Jako v evangeliu podle Matouše (Mt 17,10-13), kde Ježíš učedníkům odhaluje, že očekávaný Eliáš už přišel v osobě Jana Křtitele. I já jsem se cítila jako ti ostatní, kteří nic nepoznali, ale dostalo se mi živého prozření.

Jubilejní rok nás zve k tomu, abychom nenechali víru pouze v chrámech, ale přinesli ji domů, do rodin a do společenství, kde se víra žije vždy radostněji. Naše pouť skončila návratem do každodennosti, ale v srdci zůstává touha žít z této zkušenosti dál. Stejně jako učedníci odcházeli od Ježíše s novým pochopením, i my tedy kráčejme vpřed s vědomím, že Kristus jde s námi – v radosti, v těžkostech i v naději.

Poutníky naděje, těmi jsme se stali. Sama si tuto naději vykládám tak, že ačkoliv Ježíš zemřel za naše hříchy, byl vzkříšen, a to je naše naděje: na spásu, na věčný život, na to, že Ježíš prozáří naše srdce svým světlem, že jako Dobrý pastýř stojí vedle nás a chce nás držet za ruku. Kéž ji každý z nás v tento adventní čas cítí, ať se díky ní naše srdce rozzáří jako hřejivá vánoční světélka, jako úsměv dětských tváří v tento nádherný čas a buďme dětmi, jakými nás Pán chce mít – radostnými a v naději.