Pátek po 2. neděli adventní

Ježíš nám připomíná, že pravá moudrost se pozná podle skutků, podle ovoce. A právě odpuštění nese plody, které osvobozují – mír v duši, schopnost znovu roztáhnout křídla, která byla svázaná, svobodu nespoutanou minulostí. Když odpustíme, neznamená to, že naše bolest zmizí přes noc. Ale znamená to, že nedáváme křivdě moc nad svým životem.

Díky Jubilejnímu setkání v Římě jsem měla možnost se zastavit, uvědomit si jaké milosti a dary nám Bůh dává, vede nás na cestě k sobě, ukazuje nám směr, kterým se dát, a i když nám do cesty dává zkoušky, vždy to s námi myslí dobře, přijímá nás takové, jací jsme, se všemi našimi slabostmi. To, co prožijeme ve svátosti smíření, máme nést dál – nejen přijímat odpuštění, ale také se učit odpouštět. Jubilejní rok je pro mě časem radosti, nového začátku a naděje.

Jak s tím můžeme pracovat v každodenním životě? Možná začít u malých, ale ve skrytu velkých věcí: přestat v duchu opakovat staré křivdy, nepomlouvat druhého, který nám ublížil, ale raději vyslovit jeho jméno v modlitbě. Nebo udělat první krok k rozhovoru, i když nevíme, jak dopadne. Každý takový krok otevírá prostor, aby se v našem životě mohly objevit nové plody.

Je v mém životě někdo, komu potřebuji odpustit, ale stále hledám důvody, proč to nejde? Jaké plody by mohl přinést můj život, kdybych přijal(a) Boží odpuštění naplno a daroval(a) ho dál? Umím přijmout sám(a) sebe s chybami i slabostmi, které mi Bůh už dávno odpustil? Jak mohu během Jubilejního roku konkrétně projevovat milosrdenství vůči druhým?

Pane Ježíši, Ty znáš mé srdce i moje rány. Dej mi odvahu odpustit tam, kde to nedokážu ze své síly. Nauč mě dívat se na druhé ne přes křivdy, ale očima Tvého milosrdenství. Ať mé odpuštění přinese plody pokoje mně i těm, kdo žijí kolem mě. Amen.