Středa po 2. neděli adventní

Byl poslední den Jubilea mládeže a už jsme odcházeli. Snažili jsme se natlačit veškeré naše věci zpět do batohů, když v tom jsme si všimli nepořádku, který kolem nás zanechaly skupiny z jiných zemí. Na jednu stranu nás naplnila národní hrdost, že my i naši slovenští bratia jsme po sobě uklidili. Někteří dokonce shromažďovali odpadky po ostatních na kupy. Na druhou stranu mě to vedlo k zamyšlení, jaké poselství jsme jako křesťanská mládež v Římě zanechali. Věcí negativních si totiž člověk všímá líp než dobrých skutků, u kterých nás Ježíš ještě vyzývá, abychom je dělali ve skrytosti.

Celý tento proud myšlenek mě v mém životě už po několikáté přivedl k Ježíšovým slovům: „Žeň je sice hojná, ale dělníků málo.“ Tato slova mi připomněla, jak zoufale nás svět potřebuje. Je plný lidí, kteří trpí, žijí v nejistotě, v nouzi. Buďme milosrdnými samaritány, buďme solí světa a buďme nadějí, kterou tento svět tak zoufale potřebuje.

Je snadné pomodlit se za lidi bez domova, za nemocné nebo za lidi postižené válkou, je to i správné, protože bez Boží pomoci nic nezmůžeme. Jenom si mnohdy uvědomuji, že to úplně nestačí.V dnešním evangeliu nám Ježíš říká: „Pojďte ke mně, všichni, kdo se lopotíte a jste obtíženi, a já vás občerstvím.“ Když jsme na dně tak nás vyzývá, abychom se na něj obrátili, a on nás občerství. A naopak když máme z čeho dávat, tak bychom měli být pozorní vůči potřebám a utrpením ostatních. Ježíš ve svém plánu počítá s naší pomocí, a tak se maličkost vykonaná mnou může stát vyslyšenou prosbou druhého a já smím být nástrojem v rukou milujícího a všemocného Otce.