Úterý po 2. neděli adventní

Modlitbu považuji za základ křesťanského života. Bůh nás slyší, ať jsme kdekoliv. Někdy jsem Boží přítomnost při modlitbě nepociťovala, ale i to chápu jako součást duchovního růstu. Mám za to, že modlitba víry není vždy jen o skvělém pocitu. Stačí vědomí, že Bůh je ten, o koho se můžeme pevně opřít. On jako první vychází za ovcemi a hledá ztracené. Někdy se mi však stane, že mě Bůh při modlitbě výrazně osloví. Zaznamenávám si to do deníku a k těmto zkušenostem se vracím, abych si je připomínala.

Než jsem odjela do Říma, někteří farníci mě prosili, abych se tam za ně pomodlila. Chtěli jet na pouť také, ale ze zdravotních nebo jiných důvodů jim to nevyšlo.V Římě jsme navštívili hodně bazilik a v každé jsme měli možnost na chvíli se ztišit. Při modlitbách za farníky jsem vnímala velmi intenzivně Boží přítomnost. Na místě se nacházelo mnoho modlitebníků a společenství církve jako by umocňovalo Boží doteky.

Někdo Řím vnímá jako pompézní město, pro jiného má každá bazilika svůj vlastní příběh. Řím je město s bohatou křesťanskou historií a jsem vděčná, že zrovna zde probíhala národní pouť. Promluvy biskupů byly o naději, kterou máme přinášet do svého okolí. Poutí to nekončí, ale teprve začíná. Národní pouť ve mně zanechala hlubokou stopu. Věřím, že z pouti mají užitek i ti, kteří se tam nedostali. Byli jsme tam díky modlitbám společně.