2. neděle adventní, cyklus A

Nevím, jestli jste se nějak na Jubileum připravovali či měli nějaká očekávání, ale v Bibli je to jasné. Přípravu na milostivé léto vyhlášené Ježíšem dostal na starost Jan Křtitel. Ujal se toho se vší energií a razancí, jak to dnes můžeme slyšet v evangeliu, když posluchače přirovnává ke zmijímu plemenu a vyhrožuje ohněm neuhasitelným. Otázka zní, co si z toho Janovi posluchači odnesli, nebo zda tušili, co Ježíšův čas milosti přinese. Moje soukromá odpověď zní: netušili.

Ani já netušil, co mi Jubilejní rok přinese. Protože jsme neměli v úmyslu jet na Národní pouť, naplánovali jsme s pastorační radou farní pouť do Itálie na květen 2025. Jenže hned pár dnů poté jsme zjistili, že organizátoři Národní pouti by moc rádi, aby ji doprovázela i naše ústecká Cecilská hudební jednota. Takové prosby se neodmítají, takže se mé cesty do Říma rozrostly: na konci března Národní pouť, v květnu farní pouť a v létě Jubileum mládeže. Ale to nakonec bylo to nejmenší překvapení Jubilea.

Jen pár dní před národní poutí si mě do Hradce zavolali naši generální vikáři a požádali mě, jestli bych od září mohl převzít centrum pro mládež Vesmír. Po necelých dvou a půl letech v ústecké farnosti přišla tato změna jako blesk z čistého nebe. Nechci vás obtěžovat dlouhým vyprávěním, jak jsme to ve farnosti prožívali a jak jsem tuto změnu zpracovával já. To důležité je, že právě během „rozdýchávacího“ období jsem mohl spolu se svými farníky procházet Svatými branami a vše svěřovat Pánu. Při druhé římské cestě jsme navíc byli přítomni volbě papeže Lva na Svatopetrském náměstí. A asi nikdy bych si dobrovolně nenaplánoval tak intenzivní jaro a léto jako teď se všemi cestami a poutěmi Jubilea. Po lidské i duchovní stránce to byla krásná příležitost s farností ještě něco prožít, rozloučit se a připravovat se na nový úkol. Vnímám to vše jako velkou Boží milost a pevně doufám, že Pán bude s podobnou štědrostí pokračovat i v mém novém působišti mezi mladými.