Pátek po 1. neděli adventní

Zázraky v Římě

Jak k tomu došlo, že jsme se stali účastníky Národní poutě do Říma, to považuji za malý nebo spíše velký zázrak. A že zázraky se dějí každý den …, jen mít oči a srdce otevřené. Býváme asi často dost ,,slepí“ jako ti dva z evangelia (Mt 9,27-31), a tak bychom měli prosit a volat na Pána Ježíše neustále… Naše pouť byla takovým voláním. Každý jsme si nesli v Římě nějakou prosbu nebo poděkování za naše životy, za životy našich milých, za církev, za naši zemi, za svět, za Svatého otce atd.

Poutní cesta začala v autobuse. Ze začátku jsme se jen tak okukovali, ale vzhledem k tomu, jaké jsme měli duchovní vedení, tj. otce Prokopa, Veroniku Čepelkovou a dalšího otce Krysztofa Klata, stali jsme se záhy jedním velkým poutním šťastným organismem.

Potvrdilo se, že i cesta je cíl. Byl to sled zážitků, malých, větších, duchovních a méně duchovních, vtipných a úsměvných. Žádný smutek a beznaděj!

Ukázala se lidská dobrota – např. když jednu poutnici okradli v římském metru, empatická Veronika vyhlásila sbírku a nejen, že se sešla dostatečně velká částka, a namísto jedné ukradené peněženky dostala okradená rovnou tři.

Možná, že jsme byli i svědky malého zázraku v Cascii u sv. Rity. Samotný Řím, Svatá brána, všechny ty nádherné baziliky se nám navždy zapsaly do našich srdcí a duší.

Poslední naše poutní mše v Římě byla v Santa Maria Maggiore, kde celebroval otec Jan Vokál a kázal otec Prokop Brož. Odtud jsme si nadšeně odvezli zasvěcení naší země a církve Panně Marii – a to je velká naděje!

Všem lidem, kteří se zasloužili o organizaci Národní poutě, počínaje otcem Pavlem Dokládalem s jeho týmem a všem ostatním nejmenovaným, patří obrovské poděkování.