Čtvrtek po 1. neděli adventní

Sedím doma potmě a přemýšlím, co napsat. Tma, která mě obklopuje, není dobrovolná. Právě se přehnala bouře s deštěm, kroupami a vichřicí. Náš dům ale zůstal stát, protože je postavený na skále. Můj táta by mohl vyprávět, jak je těžké stavět na takovém základě, ale stojí to za to – dům je opravdu pevný.

Dříve jsem si myslel, že abych mohl postavit své základy na Bohu, tedy na skále, musím nejdříve odstranit všechny vratké kameny: pohodlí, touhu po uznání, svéhlavost a mnoho dalších. Některé balvany jdou odstranit lehce. Jiné jsou ale tak těžké, že je musím nejprve rozbít, abych s nimi vůbec pohnul.

Některé však sám rozbít nedokážu. Potřebuji pomoc, potřebuji parťáka. Až v tu chvíli si uvědomuji, že tu nejsem sám. Až když si nevím rady, vidím Krista. On je tu celou dobu se mnou, jen jsem ho pro samou lopotu a snahu všeho dosáhnout vlastními silami nevnímal. Byl jsem tak zaměstnán prací, kterou jsem si sám vytyčil, že jsem mnohokrát přeslechl Jeho nabídku pomoci. Stydím se říct si o pomoc a ukázat svou „neschopnost“, vždyť jsem to chtěl zvládnout sám. Aby na mě byl Bůh hrdý, abych si ho zasloužil.

Jak moc jsem se mýlil. Kolik zbytečné námahy bez Něho.

Kristus mě ale nekárá. Nevyčítá mi můj omyl ani mé přehlížení, neříká: „Já ti to říkal.“ Jen se usmívá s otevřenou náručí a zve mě, abych si odpočinul. Obdaruje mě tím, co si nezasloužím, a dává mi najevo, že je na mě hrdý.

Moje nejkrásnější zkušenost z roku milosrdenství je, že Kristus je tu vždy se mnou. Stále mi nabízí pomoc. On nechce, abych nejdřív něco odstraňoval, ale abych byl s Ním, mluvil s Ním a každé dílo dělal s Ním a v Něm. Vždy při mně stál a vždy je na mě hrdý. Miluje mě bezpodmínečně.