Středa po 1. neděli adventní

Sedíme na střeše baziliky sv. Petra v Římě. Největšího kostela světa na území nejmenšího státu. Máme za sebou několik dní pobytu ve „Věčném městě“, společné bohoslužby ve starobylých chrámech, prohlídku památek. Naše farní pouť je perfektně naplánována a zajištěna manželi Machovými a jejich spolupracovníky. Po návratu z kopule sv. Petra objevujeme toto úžasné místo. Posadíme se a vybalujeme oběd. Jsme zhruba 50 metrů nad zemí, ale cítíme se naprosto bezpečně. Děti běhají a honí holuby. Ale nikdo o dítka nemá strach. Nevběhnou pod auta, nemají se kde ztratit ani kam spadnout. Střecha jako relaxační zóna. Jaká zvláštní zkušenost pro Středoevropany, zvyklé na příkré a nedostupné střechy gotických a barokních chrámů!

Možná právě obraz svatopetrské střechy, nabízející poutníkům místo pro odpočinek, může dobře ilustrovat přístup zesnulého papeže Františka k církvi. František mluvil o církvi milosrdné, doprovázející, otevřené lidem na okraji. „Vidím církev jako polní nemocnici po bitvě.“ Sám šel příkladem. Jeho první cesta mimo Řím vedla na ostrov Lampedusa mezi uprchlíky. Navštěvoval věznice. Na Zelený čtvrtek omýval nohy vězňům či tělesně postiženým. Ve své apoštolské exhortaci Amoris laetitia usnadnil rozvedeným a znovu sezdaným přístup k eucharistii.

Nebojme se inspirovat papežem Františkem a namísto nádherných, avšak nepřístupných gotických a barokních střech nabízejme v naší církvi přívětivý, bezpečný a velkorysý prostor. Prostor, který není jen pro vyvolené. Prostor, kam se beze strachu může uchýlit každý se svým životním příběhem. Rozvedený, příslušník menšiny, homosexuál, uprchlík, člověk se zdravotním postižením, trestanec. Prostor, jaký poskytuje chrámová střecha v srdci Říma.