1. neděle adventní, cyklus A

V lateránské bazilice mám rád nenápadnou fresku, která zachycuje Bonifáce VIII., jak vyhlašuje v roce 1300 první jubilejní rok.V bazilice svatého Petra se zase s potěšením dívám na porfyrové klíče, které zdobí podlahu jejích bran. Fascinuje mě, že nohy poutníků vyšlapaly mramor, ale klíče, vytesané do mnohem tvrdšího porfyru, si zachovaly své obrysy. Zmíněná freska odkazuje ke konkrétní události lidských dějin, k času, který neustále plyne. Vyšlapaná podlaha je zase prostorem, který sdílíme s ostatními. A jubilejní rok se nějak dotýká obojího, jak času, tak prostoru. Určitou dobu trvá a na konkrétní místa nás zve. Zároveň nás učí, že obojí – jak prostor, tak čas – je možné s druhými sdílet. Je možné putovat ve stejný čas a na totéž místo. A pak se ten ubíhající čas, stejně jako prostor mohou stát něčím zcela novým, totiž „setkáním“. Čas od času si vzpomenu na slova Tomáše Špidlíka: „Život není čas, ale setkání.“

Pokud jsem si mohl v jubilejním roce něco více uvědomit, je to právě „časovost“ naší lidské existence. Žijeme v čase. Po čtyřech letech studia v Římě nastal „čas“ se vrátit domů. Jedna kapitola života byla uzavřena… Nevím, ale možná to budete mít podobně jako já, že vám občas některý z těch všednodenních konců připomene předzvěst jiného konce, smrti. Takže, počítáme-li doopravdy se smrtí, neměli bychom potom čas našeho života střežit jako oko v hlavě? Neměli bychom ho před druhými chránit jako tu nejcennější komoditu našeho bytí? Ale nezůstal by potom takový čas pouze „časem“? Nebyl nám čas a dny uplynulého jubilejního roku darovány právě proto, aby se staly něčím zcela jiným, totiž „setkáním“? Blaze tomu, kdo jej dokázal takto využít. Blaze tomu, kdo se stal poutníkem, který ví, že jej na konci nečeká ani „konec“, ani jiný „čas“, nýbrž „setkání“.