Pondělí po 4. neděli adventní

Vánoční návštěva

Návštěva, skutečnost, se kterou můžeme mít spojené různé emoce, ať už pozitivní či negativní. Platí to o návštěvě očekávané i neočekávané, dokonce i o návštěvě u lékaře. V obecném povědomí platíme my, zubní lékaři, za ty nejméně oblíbené. Za to v okamžiku problému se stáváme intenzivně vyhledávanými. Je to zvláštní, jak naléhavá potřeba může radikálně změnit úhel pohledu.

Stalo se to 23. prosince. Bylo půl osmé večer, já stála na štaflích přede dveřmi do komunitní kaple a snažila jsem se nad ně připevnit girlandu z chvojí. Měla jsem za sebou celodenní zdobení domu a už jsem se těšila, že je to poslední drobnost a pak už jen umýt, odskočit si na záchod, pomodlit a spát. A zítra přijde Ježíšek. Jenže mi v kapse zazvonil telefon. Volala mi kamarádka, že její dítě je apatické a nejí, protože ho bolí zub. Byl to okamžik, kdy se ve mně srazila dvě vojska – to pod praporem milosrdenství a soucitu a to pod praporem spravedlivého odpočinku. Obě měla své argumenty a já stála na štaflích a měla jen zlomek vteřiny na rozhodnutí, zda se seberu a půjdu do ordinace, abych tomu dítěti pomohla, nebo celou rodinu odsoudím k mnohahodinovému drkotání po zubních pohotovostech.

Možná jste se jako já víckrát zamysleli, proč těhotnou Pannu Marii a Josefa nikdo nevzal pod svou střechu, zda opravdu měli všichni tak plno, že je nechali bloudit venku, dokud za městem nenašli stáj. Mě se před očima mihlo hned několik Betlémů, které jsem ten den postavila, a s velkým přemáháním jsem řekla, aby ji dovezli, že budu za 30 minut v ordinaci. Trhat pětiletému dítěti stoličku není nic, co byste dělali rádi a už vůbec ne 23. prosince v půl deváté večer, ale bylo potřeba zachránit dětské Vánoce… a vlastně i ty rodičovské.