Sobota po 1. neděli adventní

Seděl jako obvykle v křesle ve své lékařské pracovně a nevěřícně zíral na monitor počítače, kde se objevil nález patologa, který před několika hodinami odečítal histologický preparát. Kolik takových zpráv už za svůj profesní život viděl, kolika lidem musel nepříznivý výsledek lékařského vyšetření sdělit. Tentokrát to bylo ale jiné. Hodně jiné. Znovu a znovu se vracel k hlavičce zprávy, aby se ujistil, že tentokrát se nejedná o někoho z jeho pacientů, ale že opravdu vidí své jméno a své rodné číslo…

Maligní diagnóza je taková malá ochutnávka smrti. Doposud si myslel, že jeho se to netýká, ten odběr tkáně k histologickému vyšetření, který před několika dny prodělal, měl přece sloužit k tomu, aby se ujistil, že je v pořádku. Ještě přeci není tak starý a žije docela zdravě…

Po fázi odmítání, hněvu a smlouvání přišel smutek a hlavně strach. Strach sžíravý, strach ochromující, strach devastující. Co bude s ním, co bude s jeho rodinou, co bude s jeho prací. Jak to všechno zvládne a jak to změní jeho život, o co všechno přijde a co, když na konci, možná už brzy, čeká smrt.

Jedinou cestou, jak z toho ven je přijetí nemoci a smíření se s novou situací. A pak důvěra, nebo spíše víra.

Důvěra ve více rovinách. V rovině horizontální je to důvěra v sebe a ve své tělo, že to dokáže, že to zvládne. Dále důvěra v ty, co ho léčí, protože dnešní medicína často dokáže zázraky.

Ale hlavně důvěra v rovině vertikální, důvěra v Boha. Lékař přeci léčí, Bůh uzdravuje, Bohu na nás záleží. V dnešním evangeliu čteme, že Bohu je nás líto a že Bůh uzdravuje každou nemoc a každou chorobu. Evangelista to dává do souvislosti s hlásáním víry. Lze to chápat tak, že ve vypořádávání se s nemocí (chceme-li uzdravováním) se člověk nějak víc může setkat s Bohem, otevírá se mu nějaký prostor důvěry a víry.

Co se dá dělat, když se vlastně nedá pořádně dělat nic… Radostná zvěst, tedy evangelium, je tu především pro ty, kterým něco chybí, ne pro ty, kteří všechno mají. (Lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní.) Protože v chybění něčeho podstatného (zdraví) se v člověku může otevřít prostor pro Boha, pro víru…

Boj o důvěru a víru v situaci vážné nemoci je těžký. Člověk stále znovu podléhá strachu a malomyslnosti a je obtížné důvěru znovu získávat. Je to však nutné, protože není jiné cesty. Jenom důvěra a víra vede k tomu, že se v těle nastartují ozdravné mechanismy a je-li to Boží vůlí, tak se člověk uzdraví. A pokud ne, tak jedině Bůh může dát dost síly, aby člověk důstojně, klidně a smířeně prošel všemi bolestmi, strastmi a bezmocí a pak překročil práh života věčného.

Stále platí, že lékař léčí, ale Bůh uzdravuje. To uzdravení ale může vypadat i jinak, než my si představujeme. Vzpomínám, když mi před léty zemřel na rakovinu blízký člen rodiny. Tak jáhen přítomný na jeho pohřbu (povoláním lékař) pronesl, že Josef odešel uzdravený, což je nad rakví dost odvážné tvrzení. Ale možná i to je víra, kterou máme nebo můžeme v obtížných chvílích objevit a možná to ani bez těch obtížných chvil nejde.